Napsali jste nám

Zkušenosti s porodní asistentkou

Ráda bych se podělila o svoji pozitivní zkušenost s porodní asistentkou Helčou, která o mně pečovala po ambulantním porodu v době pandemie a zároveň byla oporou v těhotenství, kdy trpělivě odpovídala na jakékoli mé dotazy. Věřím, že díky tomu všemu jsem měla nádherný porod, a to i přes všechny nepříjemnosti, které nám pandemie způsobila. Škoda, že nám nebylo přáno a nemohla se mnou být u porodu, ale třeba to ještě jednou vyjde. Přála bych si, aby každá žena mohla mít svoji souznící PA, vše je pak o moc snazší. Helu moc děkuji za vše ❤

O porodu za pandemie

Jsem jedna z těch, kterých se dotklo přímo opatření vlády (a následně ministerstva zdravotnictví) o zákazu přítomnosti otců u porodu.

Původní plán byl rodit v Neratovicích za přítomnosti partnera a domluvené porodní asistentky Lenky.

Měla jsem termín 17.3. tedy v období, kdy se rozjížděla všemožná opatření proti šíření pandemie COVID-19. Nejprve byly zakázány návštěvy. Vnímala jsem to jako nepříjemnost, ale dala se akceptovat. Dynamický vývoj situace, ale značně ubíral na klidu, vláda vydávala různé zákazy a omezení po nocích a v rychlém sledu, takže člověk váhal, zda se ještě zítra dostane do vybrané porodnice, nebo ne, protože mohou uzavřít Prahu. Pocit, že je člověk na porod připraven, rychle dostával na frak a porod nepřicházel.

Pak přišel zákaz otců u porodu. Obrečela jsem ho, i partnera to vzalo. Jeden z hlavních pilířů víry, že to bude dobrý, se zhroutil. Ochota rodit v takové situaci se rozplynula jako pára a pocit bezpečí, které na novorozence čeká, až se vyklube, zmizel. A porod nepřicházel.

Na 27. 3. byl naplánován termín vyvolávání porodu. Vyvolávaný porod může proběhnout dobře a normálně, pokud je tělo matky i dítěte připravené, ale taky se může dramaticky zkomplikovat a skočit na operačním sále. A nic moc nenasvědčovalo tomu, že jsme připravení. Den před termínem vyvolání jsem zhodnotila, že jsem jako na jehlách a rozhodla se to s někým probrat a pokusit se zklidnit a psychicky připravit na to, co má přijít. Zavolala jsem na linku pomoci https://rodimvklidu.cz/jsem-tehotna-a-hledam-podporu-a-pomoc/ .

Byl to asi hodinový rozhovor, během kterého jsem se dozvěděla trochu víc o tom, jak vyvolávání funguje a měla možnost díky dobře kladeným otázkám srovnat si v hlavě, co mě vlastně nejvíc tíží. Uvědomila jsem si, že jsem se sice zvládla smířit s tím, že se mnou nebude u porodu partner – byť mě to mrzelo, věděla jsem, že tam bude Lenka a tedy sama úplně nebudu. A dojde-li na komplikace a císaře, tak to taky zvládnu, přeci jen v tomhle moderní medicíně a zvolené porodnici důvěřuji. O sebe jsem strach neměla. Měla jsem ale strach, že když by došlo na císaře, tak tam nebude na to malé nikdo čekat. Já budu v anestezii a partner tam být nemůže. Uvědomila jsem si, že už k plodu nemluvím a neslibuju mu že tu na něj čekáme a hned jak vyjde z bezpečí břicha, budeme tu pro něj. Protože to slíbit nemohu – možná tam pro něj ani jeden z nás nebude moct být. Připadala jsem si jako lhář a přestala k němu mluvit, protože jsem nevěděla, co uklidňujícího říct. Obrečela jsem to. Začala jsem přijímat, že se to tak může stát a ač mi to trhalo srdce, připravovat sebe i malé na to, že to nic nemění, že si to vynahradíme.

Následně jsem usnula – po mnoha dnech, kdy jsem spala špatně, jsem najednou prospala kus odpoledne. A večer se dostavily první kontrakce a odešla hlenová zátka. Tělo se začalo chystat na porod.

Kontrakce přes noc pokračovaly, ale intenzita i frekvence byla stejná a poměrně malá, takže jsme do porodnice jeli až ráno – podle plánu na vyvolávání. Už z prvního monitoru a vyšetření vyplynulo, že se něco děje – otevřená jsem sice byla jen na 1 prst volně, ale i to byl posun. Bylo aplikováno malé množství prostaglandinů s tím, že za hodinu natočíme monitor a uvidíme, jaký to bude mít postup. Za tu hodinu kontrakce zhoustly a značně zesílily, podle monitoru to ale vypadalo, že plod moc akční není a bylo doporučeno mě infuzí zavodnit. Neprotestovala jsem, měla jsem hroznou žízeň a přitom skoro nestíhala pít – zároveň jsem tu hodinu se zavedenou tabletou musela ležet a měla jsem tak plné ruce práce s tím zvládat kontrakce. Proběhlo také vaginální vyšetření se závěrem, že jsem otevřená na 7 cm a tedy se jde na sál. Cestou na sál jsem si šla odskočit a při kontrakci na záchodě praskla plodová voda. Na sále mi zavedly kanylu s tekutinami, ale ani nevím, zda stihla dokapat, než bylo malé na světě – šlo to pak už rychle. Pamatuju si jen pár detailů – pronikavé oči Lenky nad rouškou, a její ruku v mojí, když jsem měla kontrakci. Sestru, co se mi omlouvala, že netrefila kanylu na poprvé a že budu mít modřinu. Doktorku, se kterou řešily, že příští kontrakci to musím dát, nebo je stlačené v porodních cestách moc dlouho a kontrakce mají větší rozestupy, takže by mohlo být třeba zasáhnout. Pokyn, ať si sáhnu mezi nohy, že nahmátnu hlavičku. A pak doktorku i Lenku s pokynem a podporou – dát do toho všechno. A následný pocit úlevy tlaku a zvuk pláče dítěte. 

Mládě jsem dostala do náručí a mohla si ho mazlit zatímco odešla placenta a zašily mi nevelké porodní zranění. Ponechaly mi soukromí na bonding plné 2 hodiny a jen občas nakoukly, zda je vše v pohodě. Tam mě znovu hluboce zamrzelo, že tenhle moment nesdílíme s partnerem spolu – samota v takový okamžik byla vlastně nepříjemná a přitom to, že se personál stáhnul dávalo smysl a nemám jim to za zlé, je to intimní okamžik, ne společenský. Ale právě intimní pro rodinu, být v tom sama bylo nepatřičné. Připadala jsem si opuštěně.

Po bondingu jsem předala dítě k umytí a vyšetření a sama se šla přesunout na pokoj a do sprchy. Ve sprše si ale tempo a intenzita právě prožitého vybraly svou daň a omdlela jsem. Mám kolísavý tlak celý život a omdlévání pro mě není nic nového, takže se mi nic nestalo – prý jsem si z ničeho nic začala sedat na zem a sesula se bezvládně až když už jsem byla jen kousek nad zemí, takže jsem nespadla z výšky a neuhodila se. Ja si sedání ale už nepamatuju – zřejmě léta praxe zafungovala i když už jsem vědomou kontrolu neměla. Pamatuji si, že jsem vykračovala ze sprchy a pak až čtyři vyděšené tváře sester a porodních asistentek nade mnou ležící ve sprchovém koutě, jak na mě mluví a sprchují mě studenou vodou. Myslím, že tohle byl moment, kdy personálu nejvíce chyběla přítomnost mého partnera – měřím 180 cm a jsem fortelně stavěná žena, obavu, jak mě zvládnou bezpečně dostat ze sprchy na postel, když to se mnou znovu sekne, jsem vnímala i přes to, jak jsem byla mimo. Chlap by se na to hodil. Přesun jsme nicméně jen tak tak zvládly a dostala jsem zcela pochopitelný pokyn sama nevstávat a odpočívat. Pokud budu něco potřebovat, zazvonit. I tady by se hodil doprovod, který by se postaral jak o mě s tlakem 90/50, tak o dítě, které na pokoj dovezly také.

Během dvou hodin jsem se najedla, napila a srovnal se mi tlak dost na to, abych se mohla začít opatrně pohybovat po pokoji a do večera jsem už byla vlastně v pohodě. Spát jsem ale nedokázala, na to jsem byla příliš plná dojmů.

Následující dny byly v pohodě, jen trochu opuštěné. Plná emocí jsem to nemohla s nikým bezprostředně sdílet. Moderní technika umožnila alespoň videohovory, ale obětí to nenahradilo.

Jak je patrné můj porod vlastně proběhl dobře a leckterá z žen, které rodily i za normálního stavu, by mi ho asi mohla závidět. Měla jsem štěstí, že se nám podařilo se s omezením srovnat a nakonec porodit celkem hladce a přirozeně. Přesto mě i nadále mrzí, že jsem jeden z nejemotivnějších momentů života nemohla sdílet s nejbližším člověkem, tím, pro nějž to zřejmě taky byl jeden z takových okamžiků, byť mohl jen čekat na telefonu a kochat se zaslanými fotkami a videem.

Jsem neskutečně vděčná, že jsem se rozhodla a sehnala si porodní asistentku Lenku, protože vidět alespoň jednu známou tvář mezi všemi těmi cizími lidmi skrytými za rouškami bylo zásadní. Stejně tak jsem ráda za porodnici, jako je ta v Neratovicích, za to, že to vůbec umožnila – nadstandardní péči díky domluvě přímo, kterou nevyřadila z možnosti být tam ani opatření vlády – protože je zaměstnancem. I všichni ostatní byli milí a byla s nimi příjemná domluva a celkově na mě tahle porodnice udělala špičkový dojem. A nakonec, jsem přesvědčená, že bez telefonátu na linku Rodím v klidu, by celý porod mohl dopadnout i mnohem hůře – bez spolupráce těla a mého podvědomí mohl můj strach mnohem více uškodit. 

Share This