Strach, možná deprese

Dobrý den,

mám termín 2.ledna, takže porod se blíží a mám pocit, že nemám vůbec ty správné pocity, které bych měla mít. Největší strach mám právě z období po porodu...všude kolem člověk slýchá, jak je to náročné období, že hrozí laktační psychoza a podobné hrůzy. Strach mám především proto, že celé těhotenství prožívám bohužel zle....miminko bylo chtěné, plánované a měli jsme to velké štěstí, že to vyšlo i velmi brzy. Hned ve 2.měsíci mi začalo nechutenství, které tedy bohužel trvá celou dobu...měla jsem i Covid, který mi naprosto změnil chutě a pachy, takže ze zdravé stravy, na kterou jsem byla zvyklá, jsem najednou požila jen sladké buchty...dá se říct, že nic jiného téměř jsem nebyla schopná pozřít. Pak teda naštěstí přibylo mléko a některé jogurty, občas ovoce....ale maso a veškerá zelenina v jakékoliv podobě znamenalo vždy zvracení....tolik jsem si přála dávat tělu to nejlepší, ale není to možné. Po celou dobu jsem také řešila vztahové potíže, které mě velmi stresovaly....dá se říct, že pláču celé těhotenství...od 5.měsíce se mi přidala symfýza, takže skrz extrémní bolesti stydké kosti mám i omezený pohyb, nezvládnu ani vycházku...nějak mám tedy pocit, že tohle všechno, jak to trvá takto dlouho, se na mně výrazně podepsalo a jsem úplně jiný člověk...strašně negativní, vznětlivá, výbušná, plačtivá....vyčítám si, že nejsem schopná více zatnout a kvůli miminku se snažit se takto necítit. Mám strach, že to na něj přenáším....on má naštěstí všechny výsledky v pořádku a zatím se mi v bříšku drží, už i otočený hlavičkou dolů. Chtěla bych se především poradit, jestli to mám řešit nějak ještě dál nebo to aktuálně nechat a vyčkat po porodu, případně jestli i na tohle upozornit/svěřit se v místě, kde budu rodit. Tam mám jít teď po neděli na registraci k porodu a zároveň větší vyšetření, určitě budeme dle mého gynekologa i řešit tu symfýzu. U některých žen to po porodu hned zmizí ta bolest.... Moje okolí mi říká, že to jsou hormony hlavně a že to přejde...a až malého uvidím apod, že budou jiné starosti. Zároveň jsou kolem mě ženy, které řeknou že když jsem teď takhle k.o., co chci dělat potom...že to je pak mnohem horší....samozřejmě každý je jiný, nedá se řídit podle ostatních..to vím. Jen že jsem teď opravdu zoufalá, z toho, jak se cítím...porodu se sice bojím také, ale říkám si, že to je příroda a že to dobře dopadne, asi jediné pozitivum, které v hloubi duše někde mám...nějaká intuice nebo nevím. Nejvíce se bojím toho, co bude potom....skrz to, že se vlastně třičtvrtě roku cítím mizerně. Jen podotknu, že doma funguju v rámci možností....uklízím, vařím, obchod také zvládnu, do práce jsem chodila celou dobu a na MD jsem nastoupila až dle zákona 6.týdnu před porodem. Předem mockrát děkuji za odpověď a omlouvám se za vyčerpávající text S pozdravem Veronika (ještě možná dodám, že je mi 31 a žiju s přítelem daleko od své blízké rodiny a je to mé první těhotenství....jeho maminka mě navíc moc nebere, takže se i v této pro mě nelehké době cítím o to hůř, ona je např. jedna z těch, která nechápe, že mám takové "potíže" ve svém věku, že to není normální, že jí nic nebylo apod....já jsem také upřímně nečekala, že bych takové těhotenství měla, jsem totiž aktivní žena, zdravý životní styl a žádné zdrav. komplikace....ale je pravda, že jsem už delší dobu řešila vztahové záležitosti, které mi braly spoustu energie....)

‍