Autorka: Mgr.et Bc. Kristína Zemánková

Porodnické násilí či porodní trauma jsou pojmy, které jsou více a více diskutované. Pojďme se nyní bez emocí podívat na to, co se pod těmito definicemi skrývá, ať můžeme tyto jevy v péči o ženu a dítě minimalizovat.

Násilí je definováno jako prosazování své vůle proti vůli druhé osoby. Jinými slovy překračování hranic toho druhého. WHO definuje násilí jako "záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu."

Sexuální násilí je definováno WHO jako "jakékoliv sexuální jednání zahrnující pokusy o dosažení sexuální hostyku, nežádoucí sexuální poznámky a návrhy, činy směřující k obchodování s lidmi či jinak namířené proti sexualitě jedince, které využívají nátlak.“

Sexualita je definována jako "soubor vlastností a jevů, které vyplývají z pohlavních rozdílů." Reprodukce jednoznačně spadá pod pojem sexuality. Sociologický slovník definuje sexualitu jako "jednu ze základních vlastností a potřeb člověka, která zajišťuje reprodukci lidského rodu, má fyziologické i psychologické komponenty a promítá se do tzv. sexuálního chování."

Podsexualitou si představujeme především chování vedoucí k pohlavnímu styku a styk samotný. Porod jako takový je dovršením aktu reprodukce a pod pojem sexualita jednoznačně patří.

‍Porodnické násilí je tedy ze své podstaty založeno na definici násilí jako takového a dále na definici sexuálního násilí. Je to fyzické a psychické násilí, které zasahuje do těla a mysli ženy a dítěte a je spojeno především s obdobím porodu, ale můžeme ho rozšířit i na těhotenství a poporodní období. Zahrnuje:

• manipulaci, zastrašování a další formy nátlaku,
• zneužívání a nadužívání léků a medicínských intervencí a s tím související změnu přirozených procesů na patologické,
• ztrátu autonomie a možnost rozhodovat o svém těle.

Pokud žena při porodu zažívá nemístné či ponižující poznámky, není brán ohled na její stud, s jejím tělem je zacházeno bez zeptání a souhlasu nebo dokonce proti jejímu výslovnému nesouhlasu, jedná se o sexuální násilí. Takové porodní prožitky mají negativní potenciál ovlivnit další sexuální a reprodukční život ženy. Není výjimkou, že ženy po traumatických porodech mají následně potíže v sexuálním životě a odmítají mít další děti.

Trauma je souhrn psychických a fyzických projevů a prožívání v reakci na traumatickou zkušenost. Ke vzniku posttraumatické stresové poruchy/reakce může dojít po zkušenosti, kdy se člověk bojí o život nebo zdraví své či svých blízkých nebo je vystaven takové situaci, která svou závažností přesahuje běžnou každodenní zkušenost. Kanadský lékař Gábor Maté, přední specialista na trauma doplňuje, že trauma může vznikat nejen když zažijeme náročné zkušenosti, ale také ve chvíli, kdy nezažijeme to dobré, co jsme potřebovali zažít.

Traumatické tak pro ženy při porodu může být nejen nerespektující zacházení ze strany personálu, ale i nemožnost mít u sebe připorodu partnera či jiné osoby, které žena potřebuje či nemožnost v klidu se přivítat s novorozeným dítětem a jeho následná medicínsky neodůvodněná separace.

Porodní trauma se netýká jen rodících žen, ale i jejich partnerů a může se projevit i u zdravotníků, kteří jsou při porodu přítomni (např. když u porodu dojde k úmrtí nebo velmi nepříznivým okolnostem).

Traumatu jde předcházet minimalizací porodnického násilí, tedy jakéhokoli chování kdy:

• Žena ztrácí kontrolu nad situací a tím, co zdravotníci dělají s jejím tělem.
• Žena nemá dostatek informací, které potřebuje, aby mohla činit rozhodnutí ohledně péče o ní či dítě.

• Dochází k zákrokům proti vůli ženy.

• Dochází k separaci ženy od novorozence.

• Žena nemá dostatek informací o tom, co se děje s jejím dítětem.  

• Žena zůstává sama bez doprovodu osoby blízké, který žádá.

• Žena je verbálně ponižována, je s ní zacházeno neuctivě, zažívá posměch, výhrůžky či manipulaci.

• Není brán ohled na ženin stud a potřebu soukromí.

• Na ženu je vyvíjen tlak, nemá dostatek času, zažívá netrpělivost pečujících osob.

• Není brán ohled na její potřeby.

Při porodu samozřejmě může docházet k neočekávaným situacím, komplikacím a potřebě řešit je rychle. To, co v danou chvíli rozhoduje o tom, zda takový zážitek bude pro ženu traumatický či nikoliv je především komunikace. Transparentní komunikace je prevence traumatu.

Prevence traumatu u zdravotníků je pravidelná adekvátní péče o jejich duševní zdraví a emoční potřeby spojené s výkonem povolání jako je například supervize.

Pro zajímavost: Již v roce 2007 bylo porodnické násilí zakotveno ve venezuelském právním řádu, kde je definováno jako "... přivlastnění těla a reprodukčních procesů žen zdravotnickým personálem projevující se jako dehumanizace zdravotní péče, zneužívání léků a změna přirozených procesů na patologické, což přináší ztrátu autonomie a možnosti svobodně rozhodnout o jejich těle a sexualitě, což negativně ovlivňuje kvalitu života žen.“

V českém prostředí je vymezeno ve Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021 - 2030.

Zdroje

Pojem "porodnické násilí" v současném právním a medicínském diskurzu

Violence prevention

Globaland regional estimates of violence against women

Sexualita– Sociologická encyklopedie

Už dost!

Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030

‍

Autorka: Mgr. Anna Štefanidesová

Pojem „porodnické násilí“

Porodnické násilí je odborný pojem, který pochází ze zahraničí (původně “obstetric violence”), kde se tento jev vyskytuje stejně jako u nás. Termín pochází z latinské Ameriky, kde je například ve Venezuele zakotven legislativně. S termínem pracuje například ve své zprávě z roku 2019 zvláštní zpravodajka OSN Dubravka Šimonovič¹, v minulých letech rozhodl Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) o dvou případech porodnického násilí², a v českém prostředí se v oficiálních dokumentech poprvé vyskytl ve vládní Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030³. Pojem patří do problematiky reprodukčních práv a velmi úzce souvisí se základními právy jako je například právo na respektování soukromého a rodinného života včetně ochrany tělesné integrity nebo právo na rozhodování o vlastním těle. Na litigační i odborné úrovni se porodnickému násilí dlouhodobě věnují advokátky Zuzana Candigliota⁴ a Adéla Hořejší⁵.

Systémovost a institucionálnost

Jde o systémové institucionální násilí. To znamená, že se neděje z pohnutky ublížit, ale mnohdy nevědomě, vlivem systému, ve kterém jsou zdravotníci vzděláváni, ve kterém následně vykonávají svou profesi, a který toto chování považuje za normální.

Profesorka Helena Haškovcová, která se zabývá lékařskou etikou, definuje institucionální násilí tak, že je “...způsobené systémem (tedy institucemi, jejich normami a postupy), který byl původně budován s naprosto opačným záměrem.“⁶ Zároveň můžeme institucionálnost spatřovat v nemocniční hierarchii a zajetých rutinních praktikách, které jsou předávané stále dál v rámci praxe.

Druhy porodnického násilí

Následující dělení vytvořila právnička Sandra Pašková⁷. Vycházela přitom z dělení autorek Diany Bowser a Kathleen Hill z Harvardské univerzity a doplnění autorek podle slovenské publikace Ženy – Matky – Telá, ty pak upravila pro české prostředí.

1. Fyzické násilí
2. Péče poskytovaná bez informovaného souhlasu
3. Nerespektování soukromí a intimity
4. Nedůstojné zacházení a emocionální násilí
5. Diskriminace na základě specifických atributů klientky
6. Odmítnutí poskytnutí zdravotní péče
7. Zadržování ve zdravotnických zařízeních
8. Poškozování vztahové vazby dítěte s jeho matkou

‍

Jedním z nejčastějších problémů v českém prostředí je péče poskytovaná bez informovaného souhlasu. Informovaný souhlas musí splňovat dvě podmínky, a to že je informovaný a svobodný⁸. Odpovědnost za rozhodnutí o péči leží na ženě, nikoliv na poskytovateli zdravotní péče, ten odpovídá pouze za odborné provedení. Odpovědnost za dítě a rozhodování za něj pak opět leží na zákonném zástupci, což vyplývá z občanského zákoníku a § 35 zákona o zdravotních službách, kromě výjimečných případů, které výslovně stanoví zákon.

‍

‍
Zdroje

1. SIMONOVIC, D. A human rights-based approach to mistreatment and violence against women in reproductive health services with a focus on childbirth and obstetric violence: note / by the Secretary-General. 2019. Dostupné z: https://policycommons.net/artifacts/127145/a-human-rights-based-approach-to-mistreatment-and-violence-against-women-in-reproductive-health-services-with-a-focus-on-childbirth-and-obstetric-violence/

2. Viz Spain needs to combat obstetric violence. 2020. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/press-releases/2020/03/spain-needs-combat-obstetric-violence-un-experts nebo Spain responsible for obstetric violence. 2022. Dostupné z: https://www.ohchr.org/en/press-releases/2022/07/spain-responsible-obstetric-violence-un-womens-rights-committee-finds

3. Strategie pro rovnost žen a mužů pro léta 2021-2030, str. 61. Dostupné z: https://www.vlada.cz/assets/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/Aktuality/Strategie_rovnosti_zen_a_muzu.pdf

4. CANDIGLIOTA, Z. Zdravotníci nerespektovali rodičku a provedli zákroky bez jejího souhlasu. Dostupné z: https://llp.cz/blog/zdravotnici-nerespektovali-rodicku-a-provedli-zakroky-bez-jejiho-souhlasu/

5. Zastupovala například případ: Zdravotníci nerespektovali rodičku a provedli zákroky bez jejího souhlasu. Dostupné z: https://llp.cz/blog/zdravotnici-nerespektovali-rodicku-a-provedli-zakroky-bez-jejiho-souhlasu/

HOŘEJŠÍ, A. Porodnické násilí. Jak (staří) muži rozhodují o tělech (mladých) žen. Mužské právo. 2020.

6. HAŠKOVCOVÁ, H. Manuálek o násilí. Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2004, str. 24.

7. PAŠKOVÁ, S. Pojem „porodnické násilí“ v současném právním a medicínském diskurzu. Diplomová práce, 2018, str. 86

8. § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011, o zdravotních službách.

‍

‍Gynekologická fyzioterapeutka Hana Vanátová z Brna pro projekt UNIPA “Rodím v klidu” sepsala přehledný návod Jak pečovat o porodní poranění v šestinedělí.

Doporučujeme k pročtení každé ženě, která chce nyní pečovat o svou jizvu na hrázi nebo se připravuje na porod.

‍

Porodnické násilí se děje. I když je neúmyslné, často naopak prováděné s dobrým úmyslem pomoci rodící ženě, tak se s ním stále v příbězích žen setkáváme. V následujícím textu přinášíme vysvětlení jednotlivých druhů porodnického násilí tak, jak je ve své práci rozlišila právnička Sandra Pašková. A také uvádíme možnosti pro porodní asistentky a další zdravotníky, jak se na způsob jimi poskytované péče podívat jiným pohledem a jak ho ve své praxi eliminovat.

Porodnické násilí nemá jen fyzické projevy

Porodnickým násilím rozumíme fyzické i psychické násilí, ke kterému dochází na ženě a dítěti v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Jedná se o systémové institucionální násilí. Dopouští se ho lékaři, porodní asistentky a další zdravotnický personál a to často nikoliv s cílem ublížit, ale naopak nevědomě, pod vlivem systému, ve kterém je zdravotník vzdělán, a instituce, ve které pracuje. Pokud si jako zdravotníci uvědomíme, jak naše činy na ženy působí a odvážíme se připustit si, že existují způsoby jak změnit své chování, porodnické násilí se zásadně minimalizuje.

Druhy porodnického násilí:

1. Fyzické násilí
2. Péče poskytovaná bez informovaného souhlasu
3. Nerespektování soukromí a intimity
4. Nedůstojné zacházení a emocionální násilí
5. Diskriminace na základě specifických atributů klientky
6. Odmítnutí poskytnutí zdravotní péče
7. Zadržování ve zdravotnických zařízeních
8. Poškozování vztahové vazby dítěte s jeho matkou

Fyzické násilí

Jedná se jak o zjevné fyzické násilí,tak i o zdravotnické zásahy a intervence, které ženu poškozují nebo jsou použity nevhodně či rutinně a je možné ho rozčlenit do tří skupin. Jedná se jak o zjevné fyzické násilí, tak i o zdravotnické zásahy a intervence, které ženu poškozují nebo jsou použity nevhodně či rutinně. Můžeme je rozdělit do tří skupin - zásahy v rozporu s nejnovějšími vědeckými poznatky, zásahy bez medicínského opodstatnění a zásahy bez souhlasu pacienta.

Příkladem může být

• fyzická manipulace ženy do polohy, kterou si nepřeje,
• fackování či jiné fyzické násilí,
• Kristellerova exprese (lidově “tlačení na břicho”),
• šití poranění bez řádné analgezie,
• epiziotomie bez indikace,
• císařský řez bez indikace.
  

Důvodem pro tyto situace bývá nejčastěji obava, že pokud žena neudělá, co po ní personál chce, dojde k poškození jejího zdraví nebo zdraví dítěte. Zdravotníci tak ze strachu využívají vzorce, které mají naučené z běžného života, tedy pokud chtějí, aby je někdo poslechl a on to odmítá, je nasnadě se kvůli prosazení svého názoru uchýlit až k fyzickému násilí, které může mít výše uvedené formy.

Předcházet se dá této praxi především

• kontinuálním profesním vzděláváním, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž snižují svůj strach a obavy a také získávají informace, které poté mohou použít pro adekvátní informování ženy o dané situaci a pro poskytnutí té nejlepší možné péče,

• zlepšováním komunikačních dovedností - zásadní pro předávání informací ženě ve stresové situaci je kvalitně zvládnutá komunikace,

• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělávání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací, které se mu stali a tím ho zbavuje strachu z jejich opakování,

• sebepoznáním - pokud víme jaké situace nám vyvolávají nepříjemné emoční stavy, dokážeme s nimi lépe pracovat, to nám následně umožňuje lépe se s nimi vyrovnat a jednodušeji je zvládat, když nastanou.

Péče poskytovaná bez informovaného souhlasu

Základním právem pacienta je rozhodování o svém těle a o tom, jakým vyšetřením a zdravotním zákrokům se podrobí nebo nepodrobí. To se samozřejmě vztahuje i na těhotné a rodící ženy. Péče jim nesmí být poskytována bez informovaného souhlasu. Také jim ale nesmí být poskytována proti jejich informovanému nesouhlasu či v případě, že byl souhlas získán manipulací či zastrašováním. Poučení o poskytované péči, intervencích a zákrocích má být srozumitelné, ohleduplné, bez nátlaku a pokud možno s dostatečným časovým předstihem.

Jedná se především o situace, kdy není žena dostatečně seznámena s okolnostmi péče, která jí je poskytována a nebo je jí poskytována péče proti informovanému nesouhlasu (ženě je proveden zákrok, který si výslovně nepřeje). Příkladem může být

• vaginální vyšetření, které lékař/lékařka provede aniž by ženu informoval/a o výhodách a rizicích vyšetření a dal/a ji prostor vyjádřit názor, zda si ho přeje (a to i v případě, že by s ním souhlasila),

• aplikace léků bez oznámení o jaké léky se jedná, jaké jsou jejich účinky i vedlejší účinky,

• provedení zákroku jako je například epiziotomie nebo dirupce vaku blan (umělé prasknutí vody plodové) bez oznámení, že tato intervence bude učiněna a jaké jsou její benefity a nevýhody.

Důvodem pro tyto situace je nejčastěji nejen předpoklad zdravotníků, že žena bude souhlasit se vším, co jí navrhnout, ale hlavně si nedokáží často ani představit situaci, že by žena péči odmítla. Zároveň mívají chybné informace o právech a povinnostech pacienta. Například si myslí, že informovaný souhlas s hospitalizací automaticky zahrnuje i souhlas se všemi intervencemi a zákroky a tedy již nemusí ženě nic dalšího vysvětlovat a poskytovat dodatečné informace.

Předcházet se dá této praxi především

• vzděláním zdravotníků v právech a povinnostech pacienta,
• kontinuálním profesním vzděláváním, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž získávají informace, které poté mohou použít pro adekvátní informování ženy o daném zákroku a pro poskytnutí té nejlepší možné péče,
• zvýšení znalostí ze sociovědních a psychologických oborů, které nám dávají možnost pochopit jednání a chování lidí, a tím zvyšují schopnost empatie a pochopení klientek a přispívají k uvědomění, že ženy mají právo rozhodnout o svém těle a životě jakkoliv,
• podporou zdravotníků v situacích, kdy se rozhodnutí ženy odchyluje od doporučených postupů, protože současná praxe vede opačným směrem - k obviňování zdravotníků (především porodních asistentek), že ženu dostatečně nepřesvědčili, aby s jimi navrhovanou péčí souhlasila.
  

Nerespektování soukromí a intimity

Potřeba soukromí, intimity, pocitu bezpečí a klidu, to jsou základní předpoklady pro dobrý průběh porodu. Světová zdravotnická organizace doporučuje, aby personál zajistil ženě důvěrné prostředí pomocí svého chování. Ženě se má vždy představit a vysvětlit poskytovanou péči. V praxi však často dochází k situacím, kdy lékař, kterého žena nezná, přijde provést vyšetření a komunikuje pouze s porodní asistentkou a až poté se ženou.

Typickými příklady nerespektování soukromí a intimity je

• vaginální vyšetření na pokojích, kde je více žen,
• nevyhovující porodní boxy, které jsou od sebe oddělené jen plentou, stavební příčkou, která není až ke stropu nebo dveřmi, které jsou například zasouvací a dostatečně netěsní,
• vizity na oddělení šestinedělí, které probíhají pro několik žen současně, kdy je nejen narušena intimita a důstojnost klientky (když je žena povinna na posteli roztáhnout nohy a ukázat očistky a hojení poranění), ale také dochází k narušení soukromí z hlediska důvěrných informací, které mohou slyšet další pacientky.
  

Důvody pro tyto situace jsou především organizační a prostorové podmínky oddělení, které nedovolují, aby mohla být žena sama na pokoji nebo aby její pokoj byl dostatečně stavebně izolovaný. Může ale samozřejmě dojít i k osobnímu selhání zdravotníka.

Předcházet se dá tomuto druhu násilí především

• systémovými změnami, na kterých se může každá porodní asistentka podílet minimálně v rámci svého pracoviště, kde se snaží nastavit podmínky tak, aby každá žena (a její doprovod) mohla mít soukromí,

• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací a umožňuje mu vnímat danou situaci i z pozice ženy a jejího životního nastavení.
  

Nedůstojné zacházení a emocionální násilí

Nedůstojné zacházení a emocionální násilí je méně zjevnou formu násilí a jeho komplexní popsání je stejně obtížné jako jeho prokázání bez video/audiozáznamu. V obecných obrysech tuto kategorii lze popsat jako vyvolání pocitu méněcennosti, podřízenosti a používání citlivých témat v nevhodných kontextech. Nedůstojné chování k ženě se může vztahovat i k jejím tělním procesům (například při odchodu stolice), může jít o chování, kdy k ženě zdravotníci přistupují jako ke stroji, k neživé bytosti nebo jako kdyby nebyla v místnosti. Psychické a emocionální násilí zanechává rány, které se mnohdy nikdy nezhojí, ženy si totiž toto chovánía vyřčené věty pamatují až do konce života. Nedůstojné zacházení a emocionální násilí bývá součástí ostatních druhů porodnického násilí.

Patří sem celá škála chování

• zesměšňování, vysmívání se, znevažování názorů, hodnot či otázek, které žena klade či jejích přání a potřeb vztahujících se například k průběhu porodu,
• ponižování a dehonestování, kdy například na ženu mluví zdravotník zdrobnělinami a chovám se k ní jako k nesvéprávné osobě nebo malému dítěti,
• manipulace, která se může schovávat i za zdánlivě milé jednání, kdy se zdravotníci tváří, jako kdyby chtěli ženě pomoci, ale jde jim jen o dosažení jejich cíle, kterým je, že žena bude se vším, co po ní chtějí, souhlasit,
• vyhrožování (a podobně i manipulace) souvisí s vyvoláváním pocitu strachu a ohrožení, nejčastější věta, kterou ženy zmiňují, že od zdravotníků v tomto kontextu slyšely, je “Chcete aby vaše dítě zemřelo?”, dále se jedná o vyhrožování ze zavolání sociálky, odmítnutí propuštění z nemocnice apod.,
• obviňování, vzbuzování pocitu viny a věty jako například “Kdybyste si nevymýšlela s porodním plánem, už byste dávno porodila!”.
  

Chování lékařů a porodních asistentek nemusí vycházet ze snahy dopustit se takového jednání. Příčinou jsou zpravidla přejímané vzorce chování. Opět jako u fyzického násilí platí, že v daném systému, který nepodporuje individuální přístup a často zdravotníky přetěžuje, může být obtížné v dané situaci s klientkou v klidu komunikovat, mít čas ji vše dostatečně vysvětlit a plně se jí věnovat. Snaha vyřešit danou situaci rychle, podle svého a bezkomplikací, které v očích zdravotníka způsobuje právě žena a její otázky či jiný názor, pak může jednoduše vést k podobnému typu chování.

Přecházet se dá této praxi především

• zlepšováním komunikačních dovedností zdravotníků - zásadní pro předávání informací ženě ve stresové situaci je kvalitně zvládnutá komunikace,
• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situace a umožňuje mu vnímat danou situaci i z pozice ženy a jejího životního nastavení,
• sebepoznáním - pokud víme jaké situace nám vyvolávají nepříjemné emoční stavy, dokážeme s nimi lépe pracovat, to nám následně umožňuje lépe se s nimi vyrovnat, když nastanou a také lépe je zvládat,
• podporou zdravotníků v situacích, kdy se rozhodnutí ženy odchylují od doporučených postupů, protože současná praxe vede opačným směrem - k obviňování zdravotníků, že ženu dostatečně nepřesvědčili, aby s jimi navrhovanou péčí souhlasila.

Diskriminace na základě specifických atributů klientky

Důvodem diskriminace na základě specifických atributů člověka bývá nejčastěji obava z jinakosti. Lidé v každé společnosti mají silně zakořeněnou představu o tom, co je běžné a normální a tak se už od raného dětství snaží, aby jejich děti zapadaly, nevyčnívaly. Právě ze schopnosti přijmout jinakost a netrestat ji, se dá usuzovat na to, jak je daná společnost vyspělá, jakým směrem se ubírá, zda je skutečně v pravém smyslu toho slova humanistická.

V péči při porodu se jedná předevšímo diskriminaci na základě odlišnosti

• věku,
• sociálního statusu,
• onemocnění,
• rasy,
• etnicity,
• původu a další.
  

Ve zdravotnictví by mělo být samozřejmé, že jsou všichni lidé léčeni stejně. Přesto se to neděje. Naše osobní představy o lidech, o které pečujeme, se do způsobu péče propisují. Neznamená to vždy, že by se zdravotníci chovali k pacientům záměrně diskriminačně, i když takové příklady také jsou (například nucené sterilizace romských žen), ale často jejich chování plyne z obav a z neznalosti nebo z nevědomosti jak se zachovat. Jak mluvit či jednat s lidmi, kteří jsou například z jiného kulturního prostředí, mají odlišnou barvu kůže nebo závažné postižení či onemocnění?

Předcházet tomuto chování lze například

• absolvováním vzdělávacího kurzu interkulturní komunikace, kde se učí dovednosti, které usnadňují komunikaci s “odlišnou” klientkou,

• vzděláním v antropologii a dalších společenských vědách, které ukazují odlišnost v souvislostech a pomáhají tak pochopit co to přesně znamená “být jiný” a tím strachu z jinakosti zbavují,

• absolvováním pracovních a vzdělávacích stáže v jiných zemích, které nejen ukazují další způsoby a možnosti výkonu profese, ale zároveň nás také staví do pozice “těch jiných”, vyzkoušet si jinakost na “vlastním těle” je zcela jiná zkušenost.
  

Odmítnutí poskytnutí zdravotní péče

Péče o rodící ženu spadá do neodkladné zdravotní péče a proto není možné odmítnou ženu ošetřit jen proto, že její chování či rozhodování nějakým způsobem koliduje s představami zdravotníků.

Nejčastěji do tohoto typu porodnického násilí spadá například odmítnutí poskytnutí péče

• z důvodu nesouhlasu klientky s navrhovanou péčí, zákroky, vyšetřeními,
• z důvodu odmítnutí klientky podepsat informované souhlasy s některými zákroky ještě před porodem,
• těhotné ženě z důvodu, že se rozhodla donosit a porodit dítě s vývojovými vadami neslučitelnými se životem,
• po porodu doma, kdy je žena převezena do nemocnice z důvodu potřeby poskytnutí následné lékařské péče (například kvůli ošetření porodního poranění).

Je zcela přirozené, že máme každý jiné priority a představy o našem životě a péči, kterou si pr osebe a naši rodinu přejeme. Hodnotový střet mezi klientkami a porodními asistentkami nebo lékaři/lékařkami by nikdy neměl vyústit v situaci, kdy zdravotníci odmítnou poskytnout ženě péči.

Předcházení této situaci může pomoci

• supervize, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací a umožňuje mu vnímat danou situaci i z pozice ženy a jejího životního nastavení,
• kontinuální profesní vzdělávání, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž snižují svůj strach a obavy a také získávají informace, které poté mohou použít jak pro adekvátní informování ženy o dané situaci tak pro poskytnutí té nejlepší možné péče.
  

Zadržování ve zdravotnických zařízeních

Zdravotnické zařízení není vězení, a proto nemá žena žádnou povinnost v nemocnici zůstávat, pokud si to nepřeje. Překážky ze strany personálu, nebo pokusy o zabránění v odchodu, kladení podmínek, které musí žena či dítě splnit (například “Dítě musí přibírat Xg, abychom vás pustili.”) jinak je jim znemožněn odchod ze zdravotnického zařízení spadají do této kategorie porodnického násilí. Stejně tak vyhrožování policií, ospodem či dokonce jejich zavolání do porodnice.

Stejně jako v jiných typech porodnického násilí i u tohoto platí, že představy zdravotníků o péči, která má  být ženě a dítěti poskytnuta, nemůže nikdy převážit nad přáním ženy. Jen ony si mohou rozhodovat o péči o sebe a po narození i o své dítě, o kterém případně rozhoduje i jeho otec, až na výjimečné situace stanovené zákonem. Zdravotníci mají povinnost informovat ženu o jejím zdravotním stavu a o navržených možnostech léčby, za konečné rozhodnutí ženy ale nenesou odpovědnost. Její nesouhlas s navrhovanou péčí lze řešit negativním reversem.

Předcházení tomuto typu násilí pomáhá především

• vzdělávání zdravotníků v právech a povinnostech pacienta a v náležitostech informovaného souhlasu,
• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací, které se mu stali a tím ho zbavuje strachu s jejich opakování,
• sebepoznáním - pokud víme jaké situace nám vyvolávají nepříjemné emoční stavy, dokážeme s nimi lépe pracovat, to nám následně umožňuje lépe se s nimi vyrovnat, když nastanou a tím je lépe zvládat.
  

Poškozování vztahové vazby dítěte s jeho matkou

Matka a dítě tvoří neoddělitelnou jednotku a mělo by tak k nim být přistupováno. Zdravotní systém by měl podporovat zdraví matky i dítěte ve všech jeho aspektech,tedy nejen zdraví fyzické, ale i psychické, sociální a spirituální. Oddělování matky od dítěte komplikuje nejen začátek jejich vztahu, ale také se promítá do kojení a narušuje mateřské kompetence. Matka i dítě zažívají při separaci stres, strach, obavy. Dítěti se tím komplikuje poporodní adaptace.

Do tohoto druhu násilí patří

• oddělování matky od dítěte a to nejen prostorově, ale i co se týče nepodpory jejich vzájemného kontaktu kůže na kůži a to jak po vaginálním porodu tak i po císařském řezu,
• všechna vyšetření, které mohou být odloženy na pozdější dobu a jsou tedy prováděny rutinně a zvykově (vážení, měření, koupání, zavinování do zavinovačky apod.),
• vytváření pocitu mateřské nekompetentnosti, kdy je se ženami během porodu zacházeno tak, že si přijdou neschopné porodit nebo později i nakojit své dítě a personál dostatečně nepodporuje jejich sebevědomí.
  

Primární péče porodních asistentek by měla vést k zachování a prohlubování vztahu matka-dítě, k podpoře ženy v jejích mateřských kompetencích a v maximální podpoře rodiny. To platí i pro případy, kdy je zdravotní stav ženy či dítěte nestabilní či v ohrožení, i v těchto případech nebo právě v nich, by měli mít zdravotníci kromě fyzického zdraví ženy a dítěte na paměti i další aspekty jejich vztahu.

Tomuto typu násilí je možné předcházet především

• kontinuálním profesním vzděláváním, kdy se zdravotníci informují o výzkumech a novinkách v praxi čímž snižují svůj strach a obavy a také získávají informace, které poté mohou použít pro adekvátní informování ženy o dané situaci a pro poskytnutí té nejlepší možné péče,
• zlepšováním komunikačních dovedností - zásadní pro předávání informací ženě ve stresové situaci je kvalitně zvládnutá komunikace,
• supervizí, která jako nástroj celoživotního vzdělání využívaný především u pomáhajících profesí, usnadňuje zdravotníkovi pochopení situací, které se mu stali a tím ho zbavuje strachu z jejich opakování.

‍

Financováno z projektu Rodím v klidu bez násilí, podpořeného ÚV ČR 2022, i.č. GE220027.